Má skladba je rozhovorem dvou tváří. Na podkladu obloukové formy jsem se pokusil prozkoumávat různé fáze vztahu dvou odlišných, a přeci podobných, bytostí. Personifikace houslí a violy může být chápána jako studie muže a ženy v intimním dialogu. Nekonečná klavírní sekvence symbolizuje nezúčastněný, neúprosný čas – kosmos. Skladbu věnuji Triu Helix.
J. R. Dřízal